Ludwig van Beethoven. Určitě každý z nás toto jméno už ve svém životě slyšel, jedná se o naprosto notorickou osobnost západního kulturního okruhu. Toto jméno je celosvětovým symbolem a identifikátorem evropských kulturních, uměleckých a společenských tradic. Lze bez nadsázky říci, že tato osobnost představuje “jeden z pilířů” evropského dědictví.
Nedostižný, geniální symfonik, průměrný komponista vokálních partů (dle Verdiho). Král a završitel klasicistní hudby, který otevřel dveře hudebnímu romantismu. Veliký, velice zručný skladatel, který krásně plní umělecké příručky a muzikální učebnice, ale...je tu jedno obrovské ale! On fušoval do politiky. Jeho mysl, hluboce zakořeněná v hudební sféře, se otevírala vším zájmem, vášní, smyslností oči směrem k politice!
Duch politického zápalu Beethovena žil pozoruhodným životem dál po jeho smrti, na čemž se částí podílela jeho inklinace k politice v běžných životních záležitostech, ale velký díl má na starosti ohromně burcující, ze židlí zvedající, pokrokový a mimořádně mysl rozpalující, rozohňující účinek jeho skladeb, i osobní výběr textů k jeho vokálně-instrumentálním dílům. Jen se na to podívejme: Beethovenova “Devátá”, absolutně nejproslulejší a v lidech nejzarytější jeho kompozice, byla hrána při příležitosti Hitlerových narozenin, ale také jako oslava pádu Berlínské zdi (při této příležitosti bylo v textu slovo “freude” (radost) nahrazeno slovem “freiheit” (svoboda), hlavní melodický motiv kultovní “Ódy na radost” (závěrečná věta “Deváté”) se stal národní hymnou tehdejšího státu Rhodesie vzniknuvšího z britské kolonie, který praktikoval apartheid, jakož hymnou Evropského společenství, tedy dnes hymnou Evropské unie.
Toto je však pouze začátek! Pokud naplno otevřeme pokladnici děl L.v.B., úměrně tomu nám naroste množství politického použití a politické asistence jeho hudby. Ať už uvedení jediné jím dokončené opery Fidelio v troskách Berlína po plném poražení nacismu, či představení ve Vídeňské státní opeře po plném obnovení svrchovanosti Rakouska při odjezdu posledních okupačních vojsk v roce 1955 (jeden z prvních přenosů státní televize ORF). V neposlední řadě zmiňme vznik nového textu k Chorální fantasii op. 80, napsaného Johannesem R. Becherem, expresionistickým básníkem, autorem slov k hymně NDR a především komunistickým politikem a ministrem kultury tohoto státu Východního bloku, který respektoval Beethovenovo přání ponechat slovo “kraft” (síla) na zcela stejném místě jako v původním znění. Becherova verze byla využita v NDR nespočetněkrát...
Tento dlouhý výčet jasně poukazuje na dvě věci: Beethovenova hudba a tím i jeho osobnost jsou nerozdělitelně spjaty s politikou. Důležitější však je skutečnost, že jak vidno, se k jeho odkazu začaly hlásit naprosto všechny politické proudy: komunistické, fašistické, nacionalistické, internacionalistické, pokrokové, konzervativní, svobodomyslné, autoritářské... z důvodu chátrajícího mostu jeho bytostných, jím stanovených a vyjadřovaných politických vizí působením těch mnoha let uplynuvších po jeho skonu. Otázka tedy zní – k jakému politickému proudu, směřování, se vztahuje Beethovenův odkaz, čemu skrze své umění vyjadřoval podporu? Jednoznačně takové politice, kterou dnes nazýváme sociálnědemokratickou!
Nejlépe to vystihuje tato příhoda: Beethoven se chystal svou Třetí symfonii Eroicu (= hrdinská), jež svou hudbou zpodobňuje revoluční ideály, věnovat Napoleonu Bonapartovi, neboť autor věřil, že tento ztělesňuje plně demokratické a antimonarchistické ideály Velké francouzské revoluce. Jakmile se Napoleon prohlásil francouzským císařem, Beethoven ručně z manuskriptu věnování brkem vyškrtal, prodřel tento papír tak, aby po jméně nezůstaly jakékoliv památky. Ale už pouhé zhudebnění slov “alle Menchen werden Brüder” (všichni lidé budou bratři) či učinění z hlavní hrdinky jeho opery Leonory neohroženou, statečnou ženu, která přemůže trýznitelského vládce a zachrání svého manžela – politického vězně – jasně prozrazuje, kam Beethoven směřoval a co v politice chtěl. Svobodu, rovnost, solidaritu, pokrok, důstojnost – stejně jako sociálnědemokratické hnutí.
Před necelými třemi lety jsme byli svědky 250. výročí narození Ludwiga van Beethovena. Naplánované velkolepé koncerty, recitály, ale také výstavy, přednášky a různé další umělecké projekty zastavila pandemie koronaviru, což je dvojitá škoda, protože toto výročí mohlo dokonce přesáhnout svůj umělecký význam, mohlo se stát celoevropskou manifestací za spojenectví, spolupráci, svobodu, solidaritu, pokrok a udržitelnou budoucnost, mohla to být velká příležitost připomenout si, jak levicové myšlenky svobody a důstojnosti každého jednotlivce jsou důležité, jak musíme stále (jako Beethoven) hledět vstříc pokroku, rovnosti a právům.
O Freunde, nicht diese Töne!
Sondern laßt uns angenehmere anstimmen,
und freudenvollere.
Freude! Freude! - Ludwig van Beethoven
(Ó, přátelé, dost těchto zvuků!
Namísto toho nechme příjemnější naladit,
a radostiplnější.
Radost! Radost!)
Filip Kunc, student pedagogiky