„Proč netancuješ, Anno Karenino?“ křičí na mě přes místnost postarší žena vlnící se do rytmu písně, kterou jsem nikdy neslyšela. Ještě před chvílí jsem byla Anička kozí nožička, a ještě předtím Anna Proletářka. Usmívám se, ale netančím. Zůstávám dál na svém místě, opřená o stůl s počítačem. Mám odtud dobrý rozhled na dění okolo. Žena pomalu přitančí a chytí mě za ruce. Chvíli se spolu pohupujeme do rytmu, když v tom mi ruce otočí dlaněmi vzhůru a začne si je prohlížet. Přejede mi prstem přes nejvýraznější rýhu ve dlani, podívá se na mě a řekne „ty se dožiješ devadesáti dvou let a budeš mít tři děti“. Ona mi z dlaní vyčetla budoucnost, já z těch jejích mohla vyčíst její přítomnost. Dlaně měla hrubé, plné oděrek a za nehty špínu.

Žena odtančila pryč. Tanec a věštba mé budoucnosti v se odehrály v denním stacionáři pro drogově závislé SANANIM, který poskytuje drogově ohroženým komplexní systémem prevence, péče, léčby a resocializace.

Pár kroků od mého útočiště za počítačem měnili pracovníci SANANIMu použité jehly za čisté. Přidávali k nim do balíčku dezinfekční čtverce, náplasti, rukavice, prezervativy. Co kdo potřeboval. Denně dveřmi SANANIMu projde odhadem stovka lidí. Někdo si přichází vyměnit jehly, jiní přichází na skupinové sezení vedené psychologem, popřípadě potřebují ošetřit. Do vyšetřovny se přesouvám i já. Ještě, než se za mnou zavřou dveře, jeden ze sociálních pracovníků zadává práci ženě, která mi věštila budoucnost. Za odvedenou práci, kterou je obvykle pomoc s úklidem, nebo sběr použitých jehel v okolí SANANIMu dostane nějaké peníze.

Po chvilce se ozve zaklepání a do vyšetřovny vstupuje žena. Po krátkém rozhovoru si sundává kalhoty a odhaluje již poměrně vyhojenou ránu na stehnu. Ze slov ošetřujícího medika se dozvídám, že šlo o špatnou injekční aplikaci. Na druhé noze má žena viditelné mapy po již téměř vyhojených bércových vředech. Sotva ji stíháme ošetřit. Žena se ošívá. Musí prý už někde být. Natáhne si kalhoty a odchází. Dalším z příchozích je mladý muž, něco kolem třicítky. Přišel se otestovat. Každý, kdo se zde nechá otestovat, dostává stravenku na sto korun a přednášku o tom, jak postupovat, pokud bude na některou z nemocí pozitivní. Kromě hepatitidy typu C se zde testuje i na syfilis a HIV. Během nekonečného odebírání krve z prstu mladý muž vypráví. Mluví o tom, že bydlí ve stanovém městečku, ještě s řadou dalších lidí. Pomůcky na užívání drog prý nikdy s nikým nesdílí. První čáru pervitinu si dal ve třinácti. Během vyprávění se občas otáčí mým směrem a ptá se, zda mi nevadí, že o tom mluví.

Po chvilce zjišťujeme, že test na hepatitidu je pozitivní. Je tedy potřeba udělat další test, ten ale potrvá o něco déle a už je skoro sedm, za chvíli se tu zavírá. Výsledek bude tedy až zítra. „Ale dostaneš za to aspoň ještě jednu stravenku“ loučí se medik.

Během odpoledne jsem se dala do řeči i s mladou ženou, vrstevnicí, asi 20 let, která se rozpovídala o své závislosti. Mluví v minulém čase, závislá již není. Vypráví o tom, že s pervitinem začala někdy na střední škole. Dodává, že jen „šňupala“. Venku odsouzeníhodné, zde jeden z lepších scénářů. Nevypráví mi však nic o skvělých stavech, které by po užití zažívala, nýbrž o tom, jak si pod vlivem drogy vždy perfektně uklidila pokoj a její matka pak měla radost.

Česká republika se řadí mezi největší producenty tvrdých drog v Evropě. Ty v naší zemi pravidelně užívá odhadem 44 tisíc lidí, a to i těch mladších osmnácti let. Toto byly příběhy jen několika z nich. Nelegální drogu za svůj život zkusil téměř každý druhý člověk. Pokud chceme tuto situaci aktivně řešit, nemůžeme veškerou zodpovědnost přenechávat na nestátních a neziskových organizacích, jakou je například SANANIM. Je třeba aktivní prevenci směřovat již k žákům a žákyním základních a středních škol, obzvláště pak ve vyloučených a periferních lokalitách. Tam je totiž riziko užívání drog nejvyšší.

Anna, zdravotní sestra