Několik mladých lidí z mého okolí mi zaslalo článek Josefa Mačího zveřejněný koncem roku 2022 na Seznam zprávách („Méně kroužků, zdražení obědů i změny ve výuce. To čeká děti v roce 2023.“ Dostupné z: https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-zivot-v-cesku-mene-krouzku-zdrazeni-obedu-i-zmeny-ve-vyuce-to-ceka-deti-v-roce-2023-221445 ).
Na žádosti o komentář reaguji se zpožděním, věřím, že se vyplatí počkat na promyšlenější argumenty pojaté v souvislostech.

Prve k tomu rozporuplnému. Revize RVP pro základní vzdělávání navrhuje zavést pouze jeden cizí jazyk. Již dnes některé školy nevyučují u všech žáků dva cizí jazyky a např. pro žáky, kteří potřebují na pochopení českého jazyka více času (a je zde tedy riziko, že by hned dva další jazyky působily obtíže) zavádějí jako alternativu druhého cizího jazyka semináře jazyka českého.
Levicový přístup vyžaduje silné veřejné školství, které zajišťuje vysokou kvalitu vzdělání v každé škole. Na druhou stranu, svázat každého žáka povinností studovat dva cizí jazyky osobně nepovažuji za nutnou součást tohoto přístupu. Přestože mám s manažerským vedením škol rozporuplné zkušenosti (jako konzultant se většinou dostávám k jeho výsledkům v průběhu výuky v deváté třídě), jsem přesvědčen, že by ředitelé spolu se svými týmy měli dostat při plánování ŠVP volnější ruce. Koneckonců bez příslušné odpovědnosti se jejich kvalita nezvýší. Vzhledem k tomu, že ne na každé střední škole je druhý jazyk povinností, stovky hodin strávené poslechy a mluvením na základní škole můžou vyjít do ztracena. Dodávám však, že je pro mne zásadní zanechat výuku druhého cizího jazyka na základních školách jako alternativu. Pokud tedy zůstane možnost vybrat si mezi druhým cizím jazykem a např. semináři z jazyka českého (vhodnými především pro žáky, kteří nemají češtinu jako rodný jazyk – a těch dle mého názoru značně přibývá), opatrně bych plánu vyjádřil souhlas.
Stejně tak plán vyučovat moderněji informatiku na 1. stupni považuji za nutnost pro úspěšné životy těch, kdo se stanou naší budoucností.

A teď k tomu, co mi skutečně vadí. Pravděpodobně v reakci na inflaci se zvyšuje cena obědů až o 20 %, internátní strava o čtvrtinu, přesnídávky v mateřských školách o 36 %. Na jedné straně máme školní jídelny a vedoucí stravování příslušných organizací pracující s velmi napjatým rozpočtem, na druhé straně peněženky rodin. Ano, bez zvýšení cen obědů by jejich kvalita nešla udržet. Je to však zásadní položkou, kterou má nést stát, a pokud si dovolím srovnat současné díry v rozpočtu působené směšným zdaněním korporací a kapitálu, jedná se o velmi nízkou položku. Vzhledem k tomu, jak pitomě je nové rozpětí cen nastaveno (zvyšuje se horní hranice, stravovací zařízení tedy mohou a nemusejí zvýšit ceny – avšak považuji za jisté, že budou muset), opět je zjevné, že se jedná o snahu vlády škrtat výdaje a přenést je na peněženky nejzranitelnějších domácností vychovávajících děti.
Školní obědy jsou momentálně nejvýhodnějším způsobem, jak zajistit dítěti kvalitní vyváženou stravu. Prosím, aby se nad tímto faktem nepozastavovali především příslušníci již odrostlých generací. Stravování se za posledních zhruba 20 let neuvěřitelně posunulo. Sám jsem dobrým příkladem – první ročník soutěže o nejlepší školní jídelnu vyhrála moje střední škola, druhý zase škola základní. Na většině škol se dnes vaří výborně a za přibližně 40 Kč není možno takto kvalitní stravu získat jinde.
Příští rok se však ke školní stravě množství rodin nedostane, nebudou si ji moci dovolit. Zvýšení ceny na až 50 Kč (věk 11-14 let) je výrazné a v době snižování reálné mzdy neúnosné. Již nyní existuje množství dětí, jimž se obědy ve školách dotují (skvělý projekt Obědy pro děti, přístup mnoha obcí doplácejících rodičům školní obědy). Je jisté, že množství potřebných radikálně vzroste a nejsem přesvědčen, že filantropové budou schopni jej podchytit. Především to však není jejich úkol, lidem se svázanou peněženkou má na prvním místě pomáhat vláda! Opět na ně s výsměchem plive.
Jen myšlenka bokem – nedivil bych se, kdyby mě někdo napadnul, že dvě stovky měsíčně nikoho nezabijí. Jenže právě nenápadné zdražování všeho dohromady tvoří skládanku rodiny žijící v nedůstojných podmínkách. Ceny energií vzrostly tak, že jsou problémem pro značnou část populace. Veřejná doprava se za 2 roky zdražila zhruba o 50 %. Papír, nutná součást mnoha školních potřeb, je za rok na více než dvojnásobku původní ceny. A v této situaci mají rodiny žijící pod hranicí chudoby někde vyčarovat další dvě stovky měsíčně na dítě? Ve chvíli, kdy taková rodina poskládá z dílků záhadného puzzle z dílny Petra Fialy a jeho kumpánů celistvý obrázek, nalezne na něm pouze velký nápis „Bankrot!“ a tři vykřičníky.

Už jen krátce. V tichosti se mění financování středisek volného času. Ministerstvo neproplatí doposud financovanou část nákladů pro zájemce, kteří navštěvují více než jeden kroužek. Pokud zřizovatel organizace částku nedorovná, nebude cena volnočasové aktivity pro drtivou část rodin únosná. Opět zcela nesoudné šetření na těch nejhorších místech. Místo rozvoje dovedností v různých oblastech zůstane nadšené dítě na ocet. S tím souvisí i nedostatek financí na okresní a krajská kola olympiád, které jsou již dnes spíše dobrovolnou a neoceněnou aktivitou pedagogů. S dalším škrtem financí se dostáváme do situace, kdy olympiády nebude možno uspořádat. V otevřeném dopise se naštěstí ministru školství ozvali jejich organizátoři a vyzývají k nápravě. Snad se ministerstvo chytne za nos, tento ostudný přístup k budoucnosti nadaných dětí převrací každému soudnému člověku žaludek na ruby.

Třešničkou na dortu je pak přístup Cermatu, mé školské nemesis. Centrum neprodloužilo smlouvu s dodavatelem systému tisku testů. Maturity i přijímačky se nyní tisknou svépomocí a čeká se na nového dodavatele, který vstoupí do procesu na poslední chvíli bez patřičného odzkoušení. Tohle je klasickým dopadem nesystematického bordeláře Petra Gazdíka (STAN), který v květnu podrobil Cermat a dodavatele Konicu Minoltu auditu kvůli podezření na plýtvání prostředky. Hochštapler ze Suché Lozi si ale při vypovídání smlouvy naprosto neuvědomil, o jak složitý a celistvý systém se jedná, neočekávám tedy nic jiného, než množství chyb a likvidační nespravedlnost u přijímaček a maturit v roce 2023. Nechápu, jak je možné, že někdo dokáže za několik měsíců působení v pozici ministra školství udělat takový bordel a vrátit systém do pravěku. Na druhou stranu mám zkušenosti ze Zlína, kde se parta kolem Gazdíka snažila kraj zavázat povinností postavit nemocnici za desítky miliard, aniž by k tomu byly určeny jakékoli finanční prostředky. Voliči jej naštěstí z krajského úřadu vypráskali včas a problém související s jeho působením na ministerstvu se díkybohu také tak nějak vyřešil.

Situace v naší zemi tedy skutečně není o tom, jestli je větším zloduchem Andrej Babiš, nebo ta „demožumpa z pětikolky.“ Řízení státních organizací je věcí ministerstev, ta ovlivňují jednotlivé sektory ekonomiky i život obyvatelstva nejvíc. Je nutné dívat se pod pokličku a přemýšlet nad jednotlivými kroky.
Jaké vysvědčení tedy ministerstvu školství pro plány na rok 2023 vystavit? Asi jako celé vládě. Někdy se tváří důstojně, někdy jsme za její klidný přístup a solidní vystupování v médiích vděční. Za tím vším ale stojí to, co běžný člověk nevidí. Nenápadné škrty dotýkající se nejzranitelnějšího obyvatelstva na všech frontách vytváří smrtící koktejl (zdravím prezidentského kandidáta Jaroslava Baštu, kterého volit nebudu). A když si povzdechneme, že je to zase ta zatracená ODSka jakoby vystřižená z šílených devadesátek, zjistíme, že podobnost je nejen v asociálním přístupu, ale také v totálním bordelu a neuvážených amatérských krocích všude, kde je potřeba odborný pohled.